POETIKA NEJISTOT

August 28, 2020

Pozdní letní ráno, které je snad dozvukem parného dne konce srpna, snad předzvěstí podzimu deroucího se nezastavitelně do dveří, má v sobě zvláštní poetiku. Přechodový čas s tendencí nutit nás k bilancování, s otázkami typu co tento rok doposud přinesl a co se událo se mnou. Kdyby mi bylo dopřáno jen jedno slovo k charakteristice uplynulých měsíců, řekla bych překvapivé. A to nemluvím jen o čase koronaviru, který nečekal nikdo z nás. Byl to, a stále je, intenzívní čas, který mi přinesl mnohá překvapení např. v podobě reakcí vlastních i lidí okolo. Znáte ty momenty, kdy je vše nad slunce jasné, a pak zjistíte, že ale jenom vám (překvapivě). Nebo momenty, kdy nepochybujete, že přítel nezradí nebo vás nepoškodí. A ono je to záhy jinak. Nebo chvíle, kdy byste už ani v tom všem nečekali pomoc nebo podporu a ona přijde - často od někoho úplně neznámého. Okamžiky, kdy jste přesvědčeni, že víte, jak kdo zareaguje, a nic není dál od pravdy. Okamžiky kdy do něčeho dáte vše a ono to nevyjde. Situace, které nemáte a ani nemůžete mít pod kontrolou. Útok na hranice a práce s jejich úmyslným rozpouštěním, zvědavost, co přijde. A někde uprostřed toho všeho zmatku, rozjitření, nejistoty, a neočekávaných zvratů se vynoří neochvějné zvnitřněné vědomí vlastní hodnoty. Vědomí, které prošlo nahromaděným bahnem pochyb a nepřesvědčení. Překvapivé je, že i přes půdu pod nohama ujíždějící jak jílovitý svah v povodni, nebo právě díky ní, se může z útrob niterného vesmíru vynořit jistota neochvějná jak skála. Říká se tomu taky integrita, tuším. Moje vlastní „vím, že nic nevím“, nabývá každým rokem detailnějších obrysů. „Nevím“, protože vím o vší té nejistotě, která byla (z dnešního pohledu musela být), tím zásadním podhoubím pro to, co je teď. Dokonalé ve své nedokonalosti. V nejistotě se jaksi nelze k ničemu vyjadřovat, neboli svědomitému pocit zodpovědnosti nedovolí, proto jste také ode mne nic dlouho nečetli. A „vím“, protože teď už vím, jakou má to, co je uvnitř, cenu. Vím, co si zasloužím. Taky vím, že mi to ne každý je schopen poskytnout. To je v pořádku. Vím, která energie a přístup se mnou ladí. Vím, co dovedu a vím, kde jsou rezervy, vím, co mi nejde. A taky vím, že říkám, co si myslím, a ne každý to ustojí. Vím, že dovedu vidět věci v jejich syrovosti, takové, jaké jsou. Vím taky, že něco nestojí za to to hrotit. Prostě někdy ubrat plyn a jen tak se dívat. Je to příjemná změna proti té plné páře vpřed, kterou tak důvěrně znám. Jo, a taky jsem zjistila, že se dovedu vážně hodně naštvat. Někdy to neškodí. Držte si klobouky děti, ještě není konec. Váš strýček Fido. .

POETICS OF UNCERTAINTY

The late summer morning, which is perhaps the reverberation of the misty day at the end of August, perhaps a harbinger of autumn rushing unstoppably to the door, has a special poetIcs in it. Transition time with a tendency to force us to take stock, with questions like what this year has brought so far and what has happened to me. If I were given only one word to describe the past months, I would say surprising. And I’m not just talking about the coronavirus time, which none of us expected. It was, and still is, an intense time that brought me many surprises, for example in the form of reactions of myself and the people around me. You know the moments when everything is clear as sky without clouds, and then you find out that you are the only one who see it as such (surprisingly). Or moments when you have no doubt that a friend will not betray or harm you. And it’s soon different. Or moments when you wouldn’t expect help or support in all this and it would come - often from someone completely unknown. The moments when you are convinced that you know how someone will react, and nothing is further from the truth. The moments when you put everything into something and it doesn’t work out. Situations that you do not have and cannot have under control. Attack on personal limits and work with their deliberate dissolution, wondering what will come. And somewhere in the midst of all this confusion, agitation, uncertainty, and unexpected twists, an unshakable internalized awareness of self-worth emerges. A consciousness that has passed through the accumulated mud of doubt and unconviction. Surprisingly, in spite of the soil beneath the feet running away like a clayey slope in a flood, or precisely thanks to it, a unshakable security like a rock can emerge from the bowels of the inner universe.
It’s also called integrity, I guess. My own “I know I know nothing” takes on more detailed outlines every year. “I don’t know”, because I know about all the uncertainty that was (from today’s point of view must have been) the fundamental base for what is now. Perfect in its imperfection. Somehow you can’t express yourself about anything in uncertainty, or rather the conscientious sense of responsibility will not allow it, so you haven’t read anything from me for a long time either. And “I know,” because I know the value of what is inside now. I know what I deserve. I also know that not everyone is able to provide it to me. It’s alright. I know what energy and approach are right for me. I know what I can do and I know where the reserves are, I know what I cannot do. And I also know that I say what I think, and not everyone can stand it. I know I can see things in their rawness, as they are. I also know that something is not worth pushing. Just sometimes take off the foot from the gas pedal and just watch. It’s a pleasant change from the full steam ahead that I know so intimately. Yeah, and I’ve also found that I can get really upset a lot. Sometimes it doesn’t hurt anyone. Keep your hats on kids, it’s not over yet.