TANEC V KAPKÁCH DEŠTĚ

January 26, 2018

Můj poslední článek o štěstí, který byl o duševním zdraví, přijetí a o tom, že život se má žít jaký je, v dobrém i zlém, mnoho z vás četlo jako článek o smutku. Vůbec si poslední dobou všímám, jak naši společnost smutek děsí. Nepovažuji za dobré však dělat z věcí to, čím nejsou, tvářit se vesele, když člověku není do smíchu, lakovat život jogína narůžovo nebo se tvářit, že znám recept na život happily ever after. Učitel jógy je především člověk. Teprve potom člověk, který se snaží žít jógu (i) mimo podložku. A posléze člověk, který se snaží jógu žít a dále ji předávat. A může si vybrat, respektive se vyvíjet. Jestli si nasadí růžové brýle a bude si namlouvat, že všechno je nádherné, přičemž bude to tak namlouvat i svým studentům, zda si přizná vzestupy i pády své cesty doopravdy a připustí, že občas se i nedaří, naučí sebe i své studenty se s těmito momenty vyrovnávat, nebo jestli na sobě bude pracovat natolik, že trvalého štěstí dojde a pak už bude jen zářit. V přítomnosti takové osoby se potom následovníci cítí o poznání lehčeji. Podporuje tak přeměnu vědomí jich samotných.

Jsme na sebe na Západě tvrdí. V honbě za úspěchem, čísly, metami, výkonem, ukazateli, špičkami grafů, vyleštěnými facebooky a nablýskanými instagramy, zářivě blyštivými domácnostmi, vymydlenými dětmi, navařenými stoly a dokonalými vzhledy jsme si i ze štěstí udělali něco, co si musíme odškrtnout jako splněné. Pokud to odškrtnout nemůžeme, jsme označeni za neúspěšné, nebo přinejlepším negativisty. Přiznat si pád, neúspěch, depku v době premenstruačního syndromu, zlomené srdce nebo to, že „tohle se ti, zlato, tedy fakt nepovedlo“ (a nemám na mysli připečenou bábovku na nedělní snídani) je jedno z největších tabu. Ženy se kvůli tomu strhávají do úmoru a mají pocit, že čím více se budou dřít, tím budou lepšími matkami, pracovnicemi, hospodyněmi a milenkami, a tím více budou milovány, muži se ženou za zabezpečením rodin, pokud se někde kolečko zadrhne, mají zaděláno na největší zklamání svého života, ze kterého je cesta ke zdravé duši jen velmi pozvolná. Ale co když to už stačilo. Co se stane, když si přiznáme, že občas něco pořádně zvrtáme, včera jsme opravdu neměli sílu vyžehlit a tak dnes jdeme ven ve zmuchlaném triku, dítěti jsme zapomněli zabalit svačinu a ty výsledky v práci opravdu stojí poslední dobou za starou bačkoru, protože nás bolí záda, večer je brzy tma, chce se nám spát (no bóže, biorytmy neokecáš) a kdo má to tempo vydržet? Co když to necháme být a zítra to prostě zkusíme znovu jak nejlépe to umíme? Změní se něco? Nezmění, přátelé. Svět se bude stále točit. Leda se nám uleví. Tak už si přestaňme myslet, že dělat více je více. Pro drtivou většinu západní společnosti je dělat více cesta ke spolehlivému odpojení od proudu života.

Zastav se. Dívej se. Dýchej. Dotkni se chodidly země. Udělej krok. Udělej další. Krok za krokem. Nohama. Hlavou. Polož se do proudu.

Třeba si tak všimneme, že čaj báječně voní, venku vysvitlo sluníčko a vlilo nám krev do žil, spěch není třeba, usebrání tvoří prostor. Patanjali říkal, že bez vytvoření prostoru a klidu v našem těle a duši není možná transformace vědomí. Krása života je v jednoduchosti. V úsměvu člověka, kterého rádi potkáváme, v květině, která voní a obdarovává krásou, ve stromu, který pevně stojí ve větru, v klidné vodní hladině, v radostné hudbě, kterou si pustíme po ránu, v protažení po probuzení, v srdečném obejmutí dítěte, v konečně zčervenalých tvářích dříve nemocného přítele, v taktu tance, v soustu dobrého jídla, v čase stráveném na oblíbeném místě, lidském doteku, přečtené straně knihy, nečekaném projevu vřelosti či náklonnosti, lidské účasti, dojetí z umění nebo záchvatu smíchu, který nás překvapil.

Čím jsem starší, tím silněji cítím, že je chybou od života očekávat velké věci. Co je důležité, je zůstat na své cestě, žít svou dharmu, ctít poslání. Čím jsem starší, tím důležitějšími se mi jeví věci malé. Sednout si. Vydechnout. Dívat se. Usmát se. Pohladit. Obejmout. Omluvit se. Přiznat si pád. Pochválit posun. Sdílet. Mít své místo. Někam patřit. Dovolit ostatním k vám patřit. Starat se. Najít si čas. Dobře se vyspat a ráno se probudit.

Neskočme na tu vějičku velikého okázalého štěstí. Šrí Juktéšvar v Životopisu jogína praví: „Bolest i radost přejdou, snášej obojí s klidem, ale současně se snaž zbavit se jich.“ Jinými slovy, všechno jednou přejde. Důležité je, aby to bylo opravdové a stálo to za to. Důležitá je zkušenost, kterou tak získáme. Z tohoto vědomí pomíjivosti a zkušenosti vyvěrá potom štěstí trvalé. Lokah samastah sukhino bhavantu.

A jedna veselá skladba pro vás…

DANCING IN THE RAIN

My last article on happiness, which was also about mental health, acceptance, and how life is about to be lived as it is, both in good and bad, many of you read as an article on sadness. I have noticed lately how our society is frightened by sadness. Still, I do not think it is good to pretend things are what they are not, to pretend one is cheerful when one is not like laughing, paint the yogi’s life in pink, or look like I know the recipe for life happily ever after. Yoga teacher is a human, above all. Only then it is a person who tries to live yoga (also) outside the mat. And then a person who tries not to only live a yogic life but also to pass the teachings of yoga on. And s/he can choose the attitude or develop. S/he can put his/her pink glasses on and pretend that everything is beautiful, s/he can convince his/her students to believe the same, or s/he can admit the ups and downs of her trip really and admit that s/he also sometimes fails, s/he will teach his/her students how to achieve balance in these moments, or s/he might do such good personal development work that lasting happiness will come out of it and then s/he will just shine. In the presence of such person, the followers feel uplifted. It supports the transformation of consciousness.

We are tough in the West. In the pursuit of success, numbers, metaphysics, performance, graphs, polished Facebook profiles and shiny Instagrams, glossy households, clean babies, abundant tables, and perfect looks, we have made happiness something to be checked off from our to-do-list. If we cannot check it off, we are labeled as unsuccessful or, at best, negativists. Admitting fall, failure, depression during premenstrual syndrome, broken heart, or the fact that “you really screwed this up, honey” (and I do not mean a burnt cake for the Sunday breakfast) is one of the biggest taboos. Hence, women are pushing themselves beyond the healthy limit and feel that the more they do, the better mothers, workers, housewives and lovers the will be, and the more they will be loved. Men strive for providing resources for the family, if they fail somehow, this becomes to the greatest disappointment of their lives, from which the path to a healthy soul is very slow. But what if this was enough. What happens when we admit that sometimes we really do screw things up, yesterday we really did not have the energy to do the ironing and so today we go out in a ruffled T-shirt, we forgot to pack the snack for children, the results at work are lately not what they should be because our backs hurts, the evenings are dark and we want to sleep (but gosh, you cannot confuse your biorhythms) and who is supposed to keep up with this speed? What if we let it go and tomorrow we just try again to do our best? Will something change? Not much will change, my friends. The world will still be spinning around. We might just feel relief. So let’s stop thinking that doing more is more. For the overwhelming majority of Western society, making more is a way how to reliably disconnect from the flow of life.

Stop. Look. Breathe. Touch the ground with your feet. Make a step. One more. Step by step. On foot. In head. Flow with the stream.

Like this, we will perhaps notice the wonderful smell of tea , sun will fill our veins with fresh energy, there is no need for rush, calmness creates space. Patanjali said that without the creation of space and peace in our body and soul, transformation of consciousness is not possible. The beauty of life is in its simplicity. In the smile of a person we love to meet, in a flower that smells nice and embelishes the world around, in the tree that stands firmly in the wind, in the calm water surface, in the joyful music we listen to in the early morning, in the post-wake-up stretch, in the warm embrace of a child, in the healthy cheeks of formerly ill friend, in dance, in the mouthful of good food, in time spent at favourite place, in human touch, a good read of a book-page, in an unexpected expression of warmth or affection, in human participation, piece of art or surprising laughter. The older I am, the stronger I feel that it is a mistake to have great expectations from life. What is important is to stay on your path, live your dharma, honor the mission. The older I am, the more I value small things. Sit down. Exhale. Watch. Smile. Caress. Hug. Apologise. Admit failure. Honour rise. Share. Have your place. Belong somewhere. Allow others to belong to you. Care. Find time. Sleep well and wake up in the morning.

Let’s not buy in the ghostly vision of great glamorous happiness. Sri Juktesvar in the Autobiography of a Yogi says, “Pain and joy are going to pass, embrace both with peace, but at the same time try to get rid of both.” In other words, everything comes and goes. What is important is that it is real and it is worth it. What is important is the experience we gain from it. From this consciousness of transience, the everlasting happiness bubbles up. Lokah samastah sukhino bhavantu.

Cheerful song coming your way …