ČLOVĚK NENÍ OSTROV

April 4, 2018

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

- John Donne

Minulý týden mi jedna adeptka jógy řekla, že moje lekce jsou umělecké dílo, báseň, koncert, pohyb, tanec, filozofie v jednom. Jenže přátelé ono je to jinak. Tohle je jóga, když se dělá tak poopravdicku. Když se jí odevzdáte a necháte ten proces protéct skrze sebe. Možná (doufám) trošku s darem něco ze sebe srozumitelně předat. JÓGA je věda, umění, tanec, harmonie, prožitek sebe, disciplína, zpěv, hudba, síla, pružnost, klid a zároveň jasné vidění světa, JEDNOTA. Vypadá to komplikovaně, a přesto je to tak prosté.

Jednoduchost bytí v jednotě. A právě ta jednota je pro nás často tak komplikovaná. Protože se cítíme odděleni. Odděleni od druhých. Odpojeni od sebe. Ukazujeme na sebe prstem a říkáme “to oni”. Nebo se příliš ptáme, co je na nás vlastně špatně, když se věci venku nedějí tak, jak chceme. Je to už taková doba, kdy se lidé se zlatým srdcem ptají, proč je svět okolo tak zlý. Nikdy nemůžeme znát pohnutky někoho druhého. Nikdy mu neuvidíme do hlavy. Jediné místo, které můžeme prohlédnout, je naše vlastní hlava. A za tu máme zodpovědnost. Lotosová revoluce přichází zevnitř. Šiřte ji. Tak prosté to je.

Pustit to, co už nemáme držet. Přijmout to, čemu se tak bráníme. Nevzdat věci předčasně. Každý víme, co máme udělat. Vyžaduje to velikánskou odvahu a trpělivost. Proto máme v józe tolik pozic (pokojného) bojovníka a tolik sedů. Někdy je třeba vyrazit do boje a někdy je přínosnější to vysedět, abychom věděli kdy, kde, co, je třeba naslouchat. Sám sobě. Tenhle svět potřebuje jednotu jako sůl. Potřebujeme přestat spotřebovávat více než potřebujeme, chytat se náhražek z důvodu nefunkčních vztahů (k sobě a ostatním), vyhledávat adrenalin, abychom se vůbec dovedli cítit naživu, přestat chtít zachraňovat druhé tam, kde mají zachránit sebe, pomoci tam, kde můžeme, moudře využívat své zdroje a včas umět říci “dost”, potřebujeme přestat si cokoli namlouvat a místo dalšího odpojování se zeptat se sami sebe, co můžeme udělat teď a tady.

Možná to začíná jedním vědomým, plným a naplňujícím nádechem. A potom vědomým a vyprazďnujícím, odevzdávajícím výdechem. A když to uděláme znovu a znovu a znovu a znovu a znovu…, věci se změní. Slibuji. Jsme v tom spolu.

NO MAN IS AN ISLAND

“No man is an island, entire of itself; every man is a piece of the continent, a part of the main. If a clod be washed away by the sea, Europe is the less, as well as if a promontory were, as well as if a manor of thy friend’s or of thine own were: any man’s death diminishes me, because I am involved in mankind, and therefore never send to know for whom the bells tolls; it tolls for thee.”

- John Donne

Last week, one yoga adept told me that my lessons are a work of art, a poem, concert, movement, dance, philosophy in one. I see it differently. This is not me, this is yoga when done as it is. When you surrender and let the process pass through you. Maybe (hopefully) with a little bit of a gift to pass on a clear message. YOGA is science, art, dance, harmony, self-enjoyment, discipline, singing, music, strength, flexibility, serenity and at the same time clear vision of the world, UNITY.

It looks complicated, and yet it’s so simple. The simplicity of experiencing oneness. And that onenness is often so complicated for us. Because we feel separated. Separated from others. Disconnected from each other. We point our finger and say “they did it”. Or we spend too much time asking what’s wrong with us when things are not going the way we want. It’s been such time when people with golden hearts ask why the world is so bad. We can never know the motives of someone else. We will never see what is in their heads. The only thing we can see is what is in our own head. And we have a responsibility here. The Lotus Revolution comes from within. Share it. It is as simple as that.

Let go of what shall not be hold any longer. Accept what we hide ourselves from. Not to give up things prematurely. We all know what to do. It requires great courage and patience. That’s why we have so many yoga positions of (peaceful) warrior and so many seated postures. Sometimes it is necessary to go into battle and sometimes it is more beneficial to sit through it. In order to know what where, when, we should listen. To ourselves. This world needs unity as salt. We need to stop consuming more than we need, to stop holding onto substitutes because of ineffective relationships (with ourselves and with each other), to stop to look for adrenaline in order feel alive at all, to stop wanting to save others who are supposed to save themselves, to help wisely where we can, know our energy levels and limits and, in time, to be able to say “enough,” and instead of further disconnecting ask ourselves what we can do here and now.

Maybe it starts with one conscious, full and fulfilling deep inhale. And then conscious, relaxing and surrendering exhale. And if we do it over and over and over and over again … things will change. I promise. We’re in this together.